Cirkus jménem GDPR

Hádanka. Jak na školkové nástěnce se dvaceti výkresy najdete výtvor vašeho potomka? Podle jména. To je přece jasný. Až na to, že na nich dneska už žádná jména nenajdete... nebo aspoň ne zepředu.

   Stojí dvě maminky před nástěnkou a obhlížejí umělecká dílka předškoláků na téma - To jsem já. „Tak jak se vám líbí vaše děti," ptám se. „Nooo, je to moc pěkný. Zrovna to tu s maminkou od Tondy obdivujem... Jen nevíme, co je čí. Nejsou tam jména." „Jsou. Zezadu." „Prosím?!" Maminka od Kuby na mě kouká, jako jestli mi trošičku nehráblo.

   GDPR. Já chápu, jde o ochranu osobních údajů. Na druhou stranu, jestli to není trošku přitažený za vlasy. Přibylo nám asi deset papírů, který je nutný podepsat rodiči, ředitelkou a skoro ministrem školství, jen aby člověk mohl vystavit na stránku školky fotku sandálků jeho dítěte. Na to, aby tam mohl dát i obličej dítěte by potřeboval podepsat listinu vlastní krví za dozoru notáře. Protože GDPR.

   Já tomu zprvu nechtěla věřit. Že se obrázky od nynějška NEsmí podepisovat zepředu. Asi tak, jako jsem nevěřila, že mi práh třídy překročí dvouletý dítě. Člověk je tvor omylný, nu. Mračno pochybností docela razantně rozehnala naše nová říďa, která nám rovnou řekla, že obrázky a vcelku všechno, na čem by mohly být dětské otisky, lze podepisovat jen a pouze zezadu. Čaute.

   Napadne vás asi, jak si to rodič na té nástěnce přečte, aniž by musel sundat připínáčky z každého výkresu, otočit ho a zjistit, zda jde o výtvor jeho dítěte? No přece tak, že bude muset sundat připínáčky z každého výkresu, otočit ho a zjistit, kdo je autorem. Nebo musí mít stejný schopnosti jako Bystrozraký, popřípadě Superman, nebo kdo to měl ten laserovej pohled.

   V rámci mého ročního projektu - chovám se zcela vzorně, profesionálně a příkladně (ostatně jako vždy), jsem se rozhodla nařízení do puntíku dodržet. Odhodlání o něco ustoupilo v momentě, kdy jsem si za asistence pouze jedné ruky, na druhé mám těžký výron v palci, měla odpodepisovat 24 obrázků. Malovaných vodovými barvami. Je to vskutku heroický výkon, protože vodové barvy jsou odvozené od slova "voda". A děti s ní při tvoření rozhodně nešetří. Ten den jsem se rozhodla výtvarku nadále provozovat pouze v pláštěnce. 

   Maminky aktivně navrhovaly alternativy. Jako "a co značku?". Ne, nelze. Nesmí být nic, podle čeho by bylo možné dítě identifikovat. A iniciály? Také nejde. A kdo tohle vymyslel, prosim vás? Asi nějakej vocas, co? Asi jo, kdo jinej. Čekám, kdy dětem budu říkat jejich čísly, která jim byla přidělena při porodu. 

   Patová situace ovšem nastala v momentě, kdy jsem po 28 předškolácích chtěla, aby si svůj výkres (pastelkami) podepsali sami. Instrukci "podepište se, děti, zezadu" jsem ale neprozřetelně zopakovala jen pětkrát a ne všichni tuto informaci vstřebali. Deset dětí udělalo rebelsky podpis na přední stranu. A co teď? Babo, raď. Zaškrtat, přelepit, vystřihnout, nechat ho to nakreslit znova? Bylo by fajn, kdyby EU zřídila jakousi tísňovou linku, kam by se zmatení pedagogičtí (a jiní) pracovníci mohli obracet se svými dotazy. Naštěstí se většina podepsala zrcadlově obráceně, nebo jakýmsi zkomoleným příjmením, takže jsem to bez bázně a hany napíchala na nástěnku. Nechť se děje vůle boží. Snad se paní Klímová nedopídí, že Peqík Kima, je její syn... a nezažaluje mě, že jsem dostatečně nechránila jeho identifikační údaje. 

PS. Inkluze, dvouleťáci, GDPR, já se fakticky vždycky těšinkám, co novýho nám zase vymyslí. Aneb jak učitelé neztrácejí naději... jen mentální odolnost a iluze. 

PS2. Měli nám přidat v září, říkali v červenci. Přidaj nám prej v lednu, říkají teď v září. Jen aby na to po volbách zase nezapomněli...