Nezávisle na sobě mě tento týden setřely už dvě děti. To je teprve středa. Jedný jsou čtyři, druhýmu tři. První mi zdrbla outfit, druhej mi nonverbálně sdělil, že jsem "jednička"...
Anetka (4 roky) se ke mně přitočila v umývárně, laškovně koukla na mou (rozepnutou) košili a jala se mě trošku zasvětit do světa módy.
"Pančelko, co to máš na sobě?"
"Košili."
"A proč?"
"Protože jsem si ji oblékla..."
"...ty jdeš snad spát?"
"Ne, tohle není košile na spaní."
"Tak si ji snad zapneš, ne?"
"Chceš mi tím říct, že mi to takhle nesluší?"
"Noooo, jako sluší, ale... ale vypadáš jak vandrák, pančelko!"
(Jestli náhodou nebylo lepší, když na začátku roku jen vzlykaly a vydávaly nicneříkající zvuky...)
Oliver (3 roky) šel po obědě. Štráduje si to ke mně, podávám mu svačinu a on napřahuje buclaté ručičky... na jejichž konci se tyčí do prostoru napnuté prostředníčky. A ne, bohužel on nepatří mezi ty fyzicky nemotorné jedince, co jim tu a tam na rukou "odstává" prostředníček. Celých pět let jsem čekala na tento okamžik. Muselo to jednou přijít. Stejně jako každoroční rokování o existenci Ježíška. Stejně jako to, že čas od času přistihnete kluky, jak si přeměřují a porovnávají "výzbroj". Příběhy jsou to vskutku úsměvné, ovšem pouze v případě, že jako pedagog nemáte adekvátně a erudovaně čelit dané situaci. Aniž byste se u toho začali smát jako retardovaná kapybara.
Jala jsem se pedagogicky a výchovně dělat, že nic nevidím. Igeliťák s namazaným chlebem jsem mu elegantně zavěsila na levý prostředníček, jako by se nic nedělo. Oliver zpozoroval mou netečnost. A nehodlal se s vývojem situace jen tak smířit. Prostředníčky mi významně strčil před oči (mínus metr, to víte, tříletý dítě) a mně bylo jasný, že z toho tak snadno nevyváznu...
"Ukazuješ mi, Olíku, že jsem jednička, jo?"
"Nene."
"Ne? Tak to se ti dva prsty takhle zasekly?"
"Neeeee..." (Načež si významně poklepává na čelo, jako že jsem absolutní zabedněnec a trotl)
"Tak co teda?"
"No fakáče, fakáče vám přece ukazuju."
... no ty voe, to jsem, ty kluku ušatej, taky poznala. Ale netuším, jak na to adekvátně reagovat. Kromě toho, že ukážu "zrcátko", jako jsme to dělávali my zamlada.
"Aha a kdepak si to viděl? Tenhle pozdrav?" (Nenechávám se rozhodit. Jsem vtipná, a především důvtipná učitelka. Nějakej vystrčenej "fakáč" mě nemůže zaskočit.)
"To mi ukazoval táta..."
(Ááááááááh, pan Olíkovej, pan policista, a ukazuje fakáče, zajímavé. Píšu si do složky...)
"Prosim tebe, ty víš co je fakáč?"
"Jo - piňďour."
"No a táta ti řikal, ať to takhle ukazuješ?"
"Ne. Táta řikal, že to nesmím ukazovat nikomu..."
"?"
"...ale vám sem to musel ukázat. Protože vás mám rád."
AMEN. You made my day! :-D
Na závěr několik perliček ze školkových hubiček:
"Hej, pančelko, já mám taky TENISÁKY, koukej." - tenisky
SLUNEČNICOVÝ BREJLE - sluneční brýle
MOSTOSTOJ - ohňostroj
DOROKTOVI - k doktorovi
