Co Tě nezabije... to Tě (pravděpodobně) dostane na psychiatrii

  Vážení přátelé, máme za sebou první dva měsíc. Září a říjen fuč a my (zVeselá) pokračujeme v bitvě za předčasné ukončení školního roku, čili na konci listopadu... páč do června to rozhodně nevydržím. 

   Tělní schránka asi jo, ale mozek bude nenávratně poškozen a slovní zásoba se navždy rozloučí s tisícovkou slov, Zůstane jen kakat, čurat, neolizuj tu mísu, vyndej si ten prst z nosu, ty ses poblinkal?, apod. Kde najdu nové kamarády, ochotné tento fakt akceptovat, netuším.

   Podle mě jsem stále dostatečně nepoděkovala těm "nahoře", předpokládám, že to byli muži, co vymysleli tuhle ukrutnodementní a nelogickou chujovinu s dvouletejma děckama ve školce. Snad žádná soudná ženská by na takovou fekálii nepřišla. A jestli jo, tak hanba jí a na její potomky diagnózu ADHD nebo aspoň ráčkování... S kolegyní se tohoto skvělého "pokroku" ve školství stále nemůže dosyta nabažit (extrééééémně moc ironickej tón). Celé dva měsíce totiž postupně přicházely nové a nové dvouleté děti, po kterých, kromě pár vrozených reflexů a pláče, nemůžete chtít skoro nic. K absolutní eufórii nás proto přivádí každé dvouleté dítě, které udrží bobek za svěračema, rozumí pokynu na "pouhé" čtvrté zopakování a samovolně nezvrací při pohledu na svačinu. Víte, možná bych zrušila, krom jeslí a speciálních zařízení, i porodnice. Ostatně matky by mohly rodit rovnou ve školce a kojence by nám tu mohly hnedle nechat. Protože, proč ne, že jo?!

   "A papal Fanda něco?" "Nevim, ale Matyáš mi nepoblil předloktí, Lin urputně brečela jen 56minut a Týně jsem vyndala ten bonbon zaraženej v nosní dírce aniž bych musela použít Heimlichův chvat."

   V půlce září jsem ještě viděla světlo na konci tunelu. Což, jak mi později došlo, bylo zřejmě světlo v Bohnickým psychiatrickým areálu, kde se scházej alkoholici, lidi s depresema a slabomyslní. Zkráceně řečeno - učitelé. Ovšem více jak dva týdny jsem to pomyslné světlo neviděla. Buď zhaslo nadobro, nebo ho prostě přes ty nudle, prochcaný tepláky a dětské exkrementy rozetřené až po lopatky, nevidím. Ale jsem pokroková, přijímám jakékoli vaše rady, tipy a nápady, jak tohle ve zdraví přežít. Aniž bych u soudu musela vysvětlovat, proč se mi zmrzačilo/přizabilo dítě. "No, šla jsem Tině utřít zadek. Když jsem se vracela do třídy, Fanda už už chtěl přeskakovat ze stolečku na stoleček, Matyáš šťoural Tondovi nůžkama v uchu, Maruška mi vzala ze stolu prstové barvy a jala se "zdobit" koberec, Tomášovi přišlo jako vcelku skvělý nápad používat pítko, co máme ve třídě, jako fontánku, což se ovšem nelíbilo Nikolce, kterou postříkal "fontánkou" a svou nelibost dávala najevo ušitrhajícím vřískotem... do toho se Kristián opět počůral. Lépe řečeno už potřetí si totál zechcal tepláky skrz naskrz. Tímto se omlouvám, že si vaše dítě zlomilo poslední článek malíčku, když strkalo prsty mezi futra a zkoušelo, jak moc to bude bolet, když vší silou zabouchne dveře ..."

   Máme ve třídě mít 28 dětí, zatím chodí (díkybohu) "jenom" 23, z toho 0 předškoláků (tudíž nikdo se slovní zásobou větší než: kakat; čurat; záchod; neči; chči; nebudu; kdy přijde máma; nechci mámu; bobek; blééé; blinkat, svačina, oběd a ščela, což nejsou "střeva", jak jsem se původně domnívala, ale "včela", jak mi pak čtyřleté dítě, zpruzené mou neschopností naslouchat, vysvětlilo). Z celkového počtu dětí je 5 cizinců. Ukrajinec nemluví, ale rozumí. Rozumí teda jenom když chce. Naštěstí zatím většinou chtěl. Ukrajinec už zjistil, že ve zbylých dvou třídách jsou "kamarádi" ukrajinci a už si na zahrádce vytvořili gang. Komunikují mezi sebou rusky, davají si facky a nadávaj si, rusky. Rodiče nás ujistili, že je vše v pořádku, že jde pouze o hru. Jinej kraj, jinej mrav... Bulharka nemluví, ani nerozumí. Nerozumí ani když chce. Po měsíci jsme se dopracovaly k tomu, že na mě houkne pokaždé, když chce utřít zadek/lopatky - "Houtno", což neznamená "hovno", ale "hotovo". Dneska bylo "houtno" dvakrát. U lopatek to skončilo (pouze) jednou. V tomto složení třídy se člověk musí umět radovat i z takto nicotných věcí. Zbylí tři cizinci jsou vietnamky. Nemluví ani jedna, rozumí jedna, jedna reaguje na posunky, poslední nereaguje ani na vietnamský slovíčka, co jsem si stáhla z Googlu. Nejstaršímu dítěti u nás ve třídě je 4,5 roku. Počet dalších dětí, kterým jsou 4 roky je 3. Zbytku jsou roky tři. Z toho 5 není ani tříletých, nejmladšímu bylo včera 2,5. Neuměj mluvit, kreslit, logicky přemejšlet, nebo aspoň nesebedestruktivně. Oblékat se, nandat si bačkory, vysmrkat se, neumí držet lžičku, a někteří ani stolici. Může mi nějaká chytrá a erudovaná hlavička, co nám to sem poslala, říct, na co zhruba mi byla ta vysoká škola, kterou jsem bezpodmínečně musela mít, abych mohla vykonávat toto povolání? Pardon, poslání, vzhledem k výplatě/almužně. Protože já nevim.

   Vlastně bych zapomněla zmínit, že do toho všeho máme ve třídě dvě děti, které jsou jasnými adepty na diagnózu. Jedno bychom viděly na poruchu autistického spektra a druhý vypadá na ADHD. Ať žije inkluze. Protože není nic víc dušipovznášejícího a zcela v rozporu se zdravým selským rozumem, než zařadit tyto děti do normální MŠ třídy o počtu 28 dětí na jednu učitelku a sledovat, kde ona nebožačka skončí. Jestli na psychiatrii nebo ve vězení. Děkujeme ještě jednou. A jak říkám, kdyby se vám třeba nevešli pásovci do výběhu v ZOO, nebo byste třebas chtěli zrušit eště školní družinu, tak není problém, určitě se nám to do třídy vejde, nebojte.

http://weheartit.com

PS. Stále jsou tu čtenáři, kteří si myslí, že práce ve školce je fajnověbáječnáodpočinková práce plná třpytivého blaha a lahodné vůně buchtiček se šodó?

PS2. Když se na vás dítě upřeně dívá déle jak deset minut, vězte, že si před dvanácti minutama totálně zesralo gatě a bojí se vám to říct ... Dobrou chuť, pokud právě obědváte!